Arménská genocida

Genocida
Genocida je částečná nebo úplná likvidace příslušníků určité skupiny osob. Motivace může být národnostní, rasová, jazyková nebo náboženská. Mezinárodní právo na ni nahlíží jako na nepromlčitelný mezinárodní zločin, na který se vztahuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy (z roku 1948) a Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (z roku 1968). Podle uvedených úmluv je za genocidu považována plánovaná činnost vedoucí k usmrcení příslušníků skupiny, způsobení těžkých tělesných nebo duševních ublížení, uvedení skupiny do takových podmínek, které mají způsobit její zničení, zavedení opatření, která skupině zabraňují rodit děti nebo násilné převádění dětí z jedné skupiny do druhé. Já se budu zabývat tureckou genocidou arménského obyvatelstva. Arménské pogromy na území Osmanské říše jsou druhou největší zdokumentovanou událostí svého druhu - genocidou.

Postavení arménské křesťanské menšiny na území Osmanské říše
V otázce náboženských i jiných menšin byla Osmanská říše povětšinou shovívavá. Akceptovala jejich existenci a kulturní zvláštnosti, nicméně to bylo vykoupeno ztrátou některých práv. V praxi to znamenalo, že islámská komunita (věřících) tzv. umma(1), ovládala nevěřící, tzv. dhimmis(1).

Na území Osmanské říše byli arméni vždy považováni za tzv. loajální národ. Poslušný vůči většinovému tureckému etniku a schopný koexistovat s ostatními menšinami. Od 18.století nastává úpadek velké Osmanské říše a tak začíná vznikat národní uvědomnění Arménů i ostatních menšinových národů v rámci Osmanské říše. A aktivizují se dvě hnutí. Legální proud zastupovaný arménským patriarchátem, jehož hlavním cílem je informovat o arménské otázce na mezinárodním poli. Současně se rozvíjí i nelegální revoluční strany revoluční strany, které v 90. letech podporují terorismus a vedou rozsáhlý ozbrojený boj.

Na základě Beerlínské smlouvy z roku 1878 se prohlobily zájmy evropských velmocí v tomto prostoru, to byl důvod k jejich vyšší angažovanosti, což bylo tureckou stranou považováno za vměšování. Navíc se začala projevovat kulturní nerovnosti mezi vzdělanými Armény s bohatou kulturou, kteří pracovali převážně jako lékaři, právníci apod., a mezi turky, kteří se živili hlavně jako rolníci. V této napjaté době byl vydán povel k prvnímu masakru arménského obyvatelstva na tureckém území. Napadeno a vyvražděno bylo přes 200 000 Arménů. Evropou tyto událostí proběhly s několika málo protesty, ale hlavní dopad byl v posílení odboje.

Mladoturci
V roce 1908 byl v Turecku proveden převrat a do čela země se dostala strana Jednota a pokrok tzv. Mladoturci (1). V čele stojí triumvirát Mehmed Talata, Ismir Enver a Ahmed Djemal. Jejich převzetí moci bylo kladně kvitováno i v arménské komunitě, která viděla možnost rozkvětu upadající říše a reorganizace moci a vylepšení postavení menšin. Plné moci se jim dostává až v roce 1914. V té době celá země stagnuje a polevuje především její evropská část (anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem). To vede k radikalizaci mladoturků a vzniku myšlenky panturkismu. Vidina arménské autonomie se proto stává hrozbou. Dochází k řadě excesů jako masakr 2 vesnic v Kilíkii v roce 1909, kdy životem zaplatilo 30 000 Arménů. Na základě rusko-tureckých jednání dochází k reformě ve východní Anatolii pod dohledem inspektorů z Evropy.

První světová válka
Turecko vstupuje do války 2.listopadu 1914 po boku centrálních mocností. Otevírá se tak možnost pro šíření panturkismus. Prvním cílem se stal Ázerbajdžán. Turecké ambice se zde střetávají s ruskými. Zvítězí Rusové, v jejichž carských legiích jsou i Arméni. Porážka Turků je díky tomu svalována na Armény. Situace vrcholí na přelomu roku 1914 a 1915. Tehdy bylo vydáno rozhodnutí o vyhlazení. A to za pomoci oddílů zorganizovaných již v roce 1911, zvaných čete. První fáze se týká tureckých vojáků arménského původu. Od ledna do dubna 1915 jsou tito vojáci odzbrojováni a umisťováni do pracovních oddílů, kde pracují za velmi těžkých podmínek. Následně 24. a 25.dubna 1915 bylo zatčeno více než 2000 Arménů působících v odboji, ti byli povražděni nebo deportováni. Následovaly deportace veškerého arménského obyvatelstva z nejvýchodnějších provincí. Během transporu docházelo k zabíjení, muži byli odděleni a zabiti, ženy, děti a starci se vydali do sběrného tábora v Aleppu (většina zahynula cestou – hlad, nemoci, čete, kurdští kočovníci, turečtí obyvatelé). Díky postupu ruských vojsk se zachránila alespoň část Arménů z okolí jezera Van. První část vyhlazovacího plánu byla ukončena v srpnu roku 1915. Jako další přišli na řadu Arméni ze zbytku tureckého území vyhlazování těchto komunit probíhala od srpna 1915 do července 1916. Unikli jen Arméni Libanonu; Palestině a Istanbulu, kde se je pokusil zachránit jeden německý generál. Ostatní byli umístěni do táborů v Aleppu, Sýrii a Mezopotámii. Tak zahynuly dvě třetiny Arménů v Osmanské říši (1 – 1,5 milionu lidí). Mladé ženy a děti (asi 100 tisíc) unesli Turci nebo Kurdové, aby potom žily pod jinou identitou.

Postoj dnešních aktérů
Oficiální postoj dnešní Turecké republiky vůči těmto událostem se neshoduje s všeobecně uznávaným výkladem. A sice, že se jednalo o genocidu, ale že Turecko není viníkem. Turecko deklaruje, že smrt Arménů v průběhu deportace nemůže být považována za genocidu. Toto tvrzení podporují tím, že vraždy nebyly úmyslné, nebyly samoúčlně naplánovány vládou, ale také že vraždy byly oprávněné, protože Arméni představovaly hrozbu sympatizující s Ruskem také je často zmiňován arménský odboj. V současné době jsou na stránkách Tureckého národního shromáždění k nahlédnutí archivní dokumenty dokazující tureckou genocidu páchanou Armény. Poukazují na to, že mnoho Arménů dezertovalo k ruské armádě a jejích oddílech byli potom využiti k dobývání Anatolie. Masakry arménského obyvatelstva před rokem 1915 turecká strana označuje za reakci na povstání nebo trvání vyjímečného stavu. Dále neuznávají obecně deklarované počty mrtvých. Tvrdí, že padlo méně mrtvých, a to ve vzájemných etnických konfliktech mezi turky a armény, a nikoliv jako výsledek plánované státní politiky, což je také jeden z aspektů při definování genocidy.

I v Turecku se našli hlasy hovořící proti tureckému pojetí. Na zemi aspirující na člena Evropské unie se s nimi turecká vláda vypořádala podivně. Byli vsazeni do vězení. Mezi nimi byl i Orhan Pamuk laureát Nobelovy ceny za literaturu, který byl za své výroky o masakrech arménského trestně stíhán a vsazen do vězení.

Odlišný náhled na deklarované skutečnosti se snažil překonat Recep Tayyip Erdoğan, turecký premiér, který navrhoval v roce 2005 vytvoření mezinárodní komise historiků, kteří by znovu zhodnotily záznamy v tureckých a arménských archivech i jiných historických zdrojů, aby mohli předložit uspokojivý výklad událostí z roku 1915. Tehdejší arménský prezident Robert Kocharian odpověděl, že obě vlády jsou odpovědné za rozvoj bilaterálních vztahů a nemají právo pověřit tímto tým historiků.

Arménie samozřejmě považuje za jediný správný výklad označení těchto událostí jako genocidy. Přičemž neoznačuje jako viníky turky. Nepožaduje omluvy, ale uznání, že se jednalo o genocidu. Tento názor je podporovám téměř v celém světě, snad díky podobnostem s holokaustem, ale i díky silnému arménskému loby v daných státech včetně USA, kde je velice početná arménská většina. Dokonce tak početná, že se jí podařilo získat od nově zvoleného prezidenta Baracka Obamy, během předvolební kampaně, slib, že USA se zasadí o získání finanční kompenzace pro oběti arménské genocidy a jejich příbuzné.

Toto téma je v současnosti hojně diskutováno a to proto, že i přes oboustrannou snahu je to jedna z největších překážek vzájemné spolupráce obou zemí.

(1)Ideologie mladoturecké strany: Turci jsou národ mluvící turecky a obývající Turecko, všechny turecké národy se musí spojit v jeden celek ( Turan) a rozšířit moc na celou Asii a nezbytná je také národní nezávislost Turků a rasová čistota.

Komentář:
Události, které se staly před téměř sto lety dodnes působí silný tlak a napětí. Nedovolí pouze s úctou vzpomenout na všechny oběti, ale nutí ,,pozůstalé" neustále se přetahovat nad pomyslnou rakví o to, kdo je za to všechno odpovědný. Podle historických výzkumů provedených na Jeruzalémské univerzitě je arménská genocida nejvíce podobná holokaustu. Jeho viníci zaplatili a umožnili tak sobě i pozustalým po obětech tzv. jít dál (hovořím v měřítku národů, s osobními ztrátami se většina pamětníků nevyrovnala do smrti). Právě nepotrestaní viníci stále brání v možné spolupráci dvou sousedních států, kteří se stávají jeden na druhém čím dál tím víc zavislými. Stačí uznat vinu, nést odpovědnost aby se arménská genocida stala minulostí.

Možnosti hledání shody jsou velice omezené. Podle Hranta Dinka, redaktora tureckého listu Agos, turkové vidí v pachatelích své otce, své vzory a tak je pro ně těžké něco takového připustit. Tradičně je zde silý pocit turecké jednoty a nacionalismu, který přechází z generace na generaci prostřednictvím školského systému. To spojuje turky s Osmanskou říší, který je zcela odlišným státním celkem.

Některé zdroje hovořily o možnosti arménské genocidy jako džihádu. Tato skutečnost byla zavržena, jednak kvůli tomu, že zde byly zřejmé politické motivy, ale také ze strachu jakou reakci by to mohlo vyvolat v Evropě.

Hledání pravdy v takovýchto otázkách je jako pověstné ,,hledání jehly v kupce sena". Podle mě bylo odmítnutí zkoumání událostí roku 1915 na území tehdejší Osmanské říše, skupinou historiků, velice rozumný krok. Je jasné, že takový výzkum by trval roky a zbrzdil by vývoj vzájemných vztahů. Naví by žádná odpověď nebyla pro vzájemnou spolupráci vhodná. Teď už je pozdě na hledání viníků. Je potřeba se dívat dopředu a tak možná zabránit, aby se něco podobného v budoucnu odehrálo.

Pokud jde o postavení vůči této otázce v jiných zemích, neexistují ani zde nejlepší podmínky pro splnění arménských požadavků. Ve Francii byl zablokován zákon o trestním stíhání popírání arménské genocidy. Americký prezident Obama sice dal během kampaně slib o prosazení nové legislativy a podpoře pro Arménii avšak současný mocenský vývoj na Kavkaze a Blízkém východě, kde počítá s tureckou složkou, nenasvědčuje tomu, že by byl schopen svůj slib, po jmennování do funkce prezidenta, opravdu v plné míře dodržel.

Zdroje: ARMENIAN NATIONAL INSTITUT. The Armenian Genocide: Context and Legacy.(nedatováno). [online]. [2008/11/12]. http://www.armenian-genocide.org/Education.56/current_category.117/resourceguide_detail.html

HURRIET DAILY NEWS. COM. Armenian diaspora piles pressure on Obama over 1915 incidents. (2008-11-27). [online]. [2008-12-1]. http://arama.hurriyet.com.tr/arsivnews.aspx?id=10455030

UNITED HUMAN RIGHTS COUNCIL. Armenian Genocide - 1915-1918 - 1,500,000 Deaths. .(nedatováno). [online]. [2008-11-14]. http://www.unitedhumanrights.org/Genocide/armenian_genocide.htm

PEČENKA, Marek; LUŇÁK, Petr A KOL. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri. 2007. ISBN 978-80-85983-95-1

ARMENIAN NATIONAL INSTITUT. Model curriculum for human rights and genocide. .(nedatováno). [online]. [2008-12-13]. http://www.armenian-genocide.org/Education.45/current_category.117/resourceguide_detail.html

Funkce zamini při urychlení mírové spolupráce na Kavkaze

Počínající diplomatické sbližování mezi Tureckem a Arménií má pozitivní dopad i na ostatní kavkazské státy. Průlomovou byla návštěva tureckého prezidenta Gulla v Jerevanu a jeho setkání s arménským protějškem Sarkysianem. Při této příležitosti obdržel Sarkysian pozvání do Turecka s výzvou, že není potřeba čekat na další fotbalový zápas. Tento krok významně urychlil ustrnulou diplomatickou komunikaci a otevřel jednání o odložených tématech.

Jedním z nejvýznamnějších kroků je vytvoření iniciativy pro stabilitu a spolupráci v rámci Kavkazu, Caucasus Stability and Cooperation Platform (CSCP). Návrh vyšel z turecké iniciativy, jako reakce na gruzínsko-ruské boje v letošním roce. Základ pro vybudování této organizace tvoří právě Turecko, Arménie a Ázerbajdžán. První předběžná schůzka ministrů zahraničních věcí se konala v New Yorku při Valném shromáždění v OSN. Všechny tři státy se zavázaly k pokračování ve třístranných rozhovorech. Významnou roli při formování těchto vztahů hraje také Rusko, působí jako prostředník při zprostředkování jednání mezi arménskou a ázerbajdžánskou stranou ohledně sporného území Náhorního Karabachu. Alespoň částečné vyřešení této otázky by mělo příznivě ovlivnit spolupráci v celém regionu. Jedno z takovýchto jednání se již konalo nedaleko Moskvy a jeho hostitelem byl přímo ruský prezident Dmitrij Medveděv.

Tyto projekty jsou "otevřenou hrou". Shody by mohlo být dosaženo pouze pokud by se jednotlivé státy vzdaly svých národních zájmů a zaměřily se na společné cíl, kterým může být například diverzifikace hospodářských vztahů. V době, kdy je celý svět ohrožen finanční a energetickou krizí, na Kavkaze by státy mohly dospět k dohodě o vyřešení stávajících konfliktů a vyjednat si ochranu výhodné hospodářské spolupráce. Velký význam to má především pro Arménii, která exportuje většinu svého zboží přes Gruzii čímž přichází o velkou část zisku. Nyní je také pohyb zboží skrz Gruzii stížen konfliktem s Ruskou federací. Tato ekonomická závislost na Gruzii staví Arménii do nepříliš výhodného vyjednávacího postavení, kdy se pro ni hospodářská spolupráce s Tureckem stává nezbytností. Může tedy docházet ke slevování z arménských požadavků.

Pro Turecko má současný vývoj eminentní význam i při jeho vyjednávání o vstupu do Evropské unie. V takovém případě je nutné aby konsolidovalo své vztahy se sousedními státy. Zároveň by bylo prospěšné, aby jeho vztahy se všemi kavkazskými státy byli na tak dobré úrovni, aby mohlo tvořit jakýsi komunikační a kulturní most mezi oblastí Kavkazu a Evropy. Bohužel celý region je značně poznamenán velkou řadou historických faktorů, které brání normalizaci vztahů.

V rámci možné budoucí spolupráce by se Arménie mohla oficiálně zříci územních nároků vůči Turecku a zastavit po celém světě kampaň vyzývající k uznání arménské genocidy. Turecko by mohlo na oplátku přehodnotit svůj postoj k Náhorního Karabachu a otevření hranic s Arménií. Právě vyřešení sporu o Náhorní Karabach je považováno za rozhodující krok při hledání možností budoucí spolupráce.

,,Arménie je připravena navázat bilaterální vztahy bez jakýchkoli předběžných podmínek a my očekáváme to stejných z turecké strany," řekl Edward Nalbandian na tiskové konferenci v Istanbulu. ,,Je v zájmu Turecka, aby otevřelo své hranice, stejně jako je to vhodné v zájmu Arménie," řekl.


Zdroje: HURRIETTE DAILY NEWS. Diplomacy in Caucasus to speed up, FM. (nedatováno). [online]. [2008-14-10]. http://www.hurriyet.com.tr/english/domestic/10344681.asp

HURRIETTE DAILY NEWS. Turkish FM says Armenian counterpart expected to visit Turkey. (nedatováno). [online]. [2008-14-10]. http://www.hurriyet.com.tr/english/world/10341632.asp

HURRIETTE DAILY NEWS. ZIFLIOGUL,Vercihan. Business leaders urge the opening of borders. (nedatováno). [online]. [2008-14-10]. http://www.hurriyet.com.tr/english/domestic/10320124.asp?scr=1

RADIO FREE EUROPE. Armenian Foreign Minister Urges Turkey To Reopen Border. (nedatováno). [online]. [2008-25-11].http://www.rferl.org/content/Armenian_Foreign_Minister_Urges_Turkey_To_Reopen_Border/1352501.html

Arménská energetika

Státy jižního Kavkazu rozšiřují těžbu nerostných surovin a rozvíjí export těchto komodit i do zahraničí. Arménie, díky své geografické poloze, skýtá veliký potenciál pro účast v podobných aktivitách. Otázkou zůstává, zda bude tento potenciál schopna využít. Rozhodně je to pro tuto zemi vítaný trend, protože se snaží posílit své ekonomické i politické postavení v rámci kavkazského regionu.

Rozumný postup Arménie v otázce Náhorního Karabachu by jí mohl přinést participaci na nově budovaném ropovodu Nabucco, vedeném z ázerbajdžánského Baku ke Kaspickému moři a přes Gruzii a Turecko až do Rakouska. Tento ropovod by spojil centrální Asii s Evropou zcela s vyloučením Ruska. Nabídka účasti v tomto projektu byla Arménii udělena během jednání zástupců Arménie, Turecka a Ázerbajdžánu v New Yorku. Turecko ani Ázerbadžán nejprve neuvažovali zahrnutí Arménie do tohoto projektu, ale situace se zkomplikovala, letos v létě, válečným konfliktem v Gruzii.

Arménie má strategické postavení pro to být tranzitním státem pro vedení ropovodů a jiných transportních linek, ale její napjaté vztahy s Ázerbajdžánem a Tureckem ji z podobných aktivit vylučovaly. Teoreticky neexistuje v Turecku embargo na dovoz zboží nebo surovin z Arménie, ale je potřeba získat tzv.vývozní a dovozní povolení a současný uzus velí takovéto povolení Arménii neposkytnout. Jedině konsolidace vztahů v otázce Náhorního Karabachu by mohla přinést kladnější postoj jak ze strany Ázerbajdžánu, tak Turecka. To staví Arménii do nepříliš výhodné vyjednávací pozice v této otázce, ale je to kompenzováno tím, že tranzitní linky přes Arménii nabízejí možnost nejnižších nákladů.

Pokud by trasa ropovodu skutečně vedla přes Arménii. Určitě by to znamenalo utužení míru a politické kooperace v rámci celého regionu. Na druhou stranu ropovod nemůže vzniknout, pokud by vztahy mezi aktéry nebyly vyřešeny natolik, aby zajistily bezpečnost ropovodu. Aby se například dala vyloučit možnost svévolného přerušení linky apod.

Další exportní komoditou Arménie by se měla stát elektrická energie. Už v rámci tehdejšího Sovětského svazu byla Arménie významným exportérem elektrické energie do sousedních států. V roce 1991 navíc v důsledku změn v arménském průmyslu došlo k navýšení přebytků a vyššího exportu do sousedních zemí. Problémem arménské energetiky je to, že je z velké části kontrolována z Ruska, prostřednictvím různých korporátních společností. Aby se země mohla vymanit z tohoto vlivu, prezident Serg Sarkisjan připravil tzv. ,,velké plány," které by měly v oblasti energetiky napojit Arménii i na jiné partnery. jedním z nich by mohlo být i Turecko. Zde sice existuje překážka v podobě uzavřených hranic mezi oběma státy, ale při návštěvě tureckého prezidenty Abdullaha Gulla u jeho arménského protějšku v Jerevanu bylo ujednáno zvýšení dodávek arménské el. energie do Turecka.

Další možností je napojení Arménie na plynovod z Íránu. Cílem tohoto plynovodu je opět propojení s Evropou. Arménie by odebírala plyn a na oplátku by poskytovala elektrickou energii. V současné době odebírá všechen zemní plyn z Ruska. Znamenalo by to tedy další krok ve vymanění z ruského vlivu. Ale jen zdánlivé. Ruská federace se na tomto plynovodu významně podílí. Napojení na tento plynovod by tedy pro Arménii znamenalo jen další energetické spojení s Ruskem. Například by mohla odebírat zamní plyn z tohoto plynovodu, pouze v případě, že dodávky plynu z Ruska by byly omezené nebo nepokrývaly poptávku.

Arménie je za současné situace nucena hrát s velkým množstvím karet jak na poli politickém i energetickém. Určitě bude zajímavé sledovat jak se s tím vyrovná a který aspekt zvítězí.

Zdroje:
ASIANEWS.IT. Peace in Nagorno-Karabakh a condition for Armenia's participation in Nabucco pipeline. (2008-10-2). [online].[2008-11-2]. http://www.asianews.it/index.php?l=en&art=13370

ASIANEWS.IT. The "super-projects" of Sargsyan, and energy dependence on Russia. (2008-10-20). [online].[2008-11-2]. http://www.asianews.it/index.php?l=en&art=13531

CENTRAL ASIA - CAUCASUS INSTITUT: MARTIROSYAN, Tigran. Armenia and Caspia oil pipelines. (2001-8-29). [online].[2008-12-12]. http://www.cacianalyst.org/?q=node/181

EURASIENET: KHACHATRIAN, Haroutiun. Armenia: Contemplating life as a regional electricity exporter. (2008-10-31). [online].[2008-12-12]. http://www.eurasianet.org/departments/insightb/articles/eav103108a.shtml