Omluva = řešení?

V komentáři ke své první analýze na tomto blogu jsem napsala, že stačí omluva nebo uznání viny. Nyní musím své stanovisko přehodnotit. Turecká společnost si našla cestu jak se omluvit, ale stejně to není dobře. Před několika dny vznikla v Turecku iniciativa, která se rozhodla omluvit se genocidu spáchanou na arménském obyvatelstvu na území Osmanské říše v roce 1915. I tento zdánlivě neškodný, naopak pozitivní krok má své chyby a zápory.

Ani tento text omluvy arménskému obyvatelstvu neoznačuje proběhlé události jako genocidu, což je jeden z hlavních arménských požadavků. Namísto toho se uchyluje k emotivnímu, avšak nepřesnému výrazu ,,velká katastrofa", čímž pobuřuje obě zúčastněné strany. Tureckou stranu tím, že celou věc příliš dramatizuje a zhoršuje, že nemluví o mrtvých turcích, zabitých při teroristických útocích. Pro Arméskou republiku je nepřijatelný tím, že předstírá snahu o nějaký pokrok, ale přitom jenom bezvýznamně ,,žvaní".

Celý text je pojat jako omluva ,,arménským bratrům" a vyjádřená soucitu s nimi, ale to zcela popírá a vyvrací současný turecký i arménský postoj k dané problematice. Turecko samozřejmě soucítí s obětmi na arménské straně, ale rozhodně odmítá Arménií deklarovaných 1,5 miliónů mrtvých. Maximálně připouští 300.000 obětí, ale pouze s poznámkou, že na turecké straně taky padlo velké množství životů a to v etnických bojích. Celá akce navíc byla okamžitou reakcí na ohrožení bezpečnosti integrity Osmanské říše a nikoli plánovitou vládní činností, čímž by mohla být považována za genocidu. Celou situaci navíc komplikuje fakt, že Arménie stále odmítá zpřístupnit své archivy, aby tak umožnila práci expertní komise, která má celou věc posoudit z historického hlediska.

Není možné, aby se tito lidé omlouvali za něco, co není jejich vina. Možná snad, ale rozhodně to není smysluplné. Tímto faktem argumentují mnozí odpůrci této omluvy. Naopak její obránci tvrdí, že je vyjádřením skutečného postoje tureckého obyvatelstva a vyjádřením soukromého postoje, jak tvrdí Ahmet Evin z univerzity Sabanci. Původních signatářů jsou asi dvě stovky, ale poté co byl text vystaven na internetu, přidalo své podpisy asi 6000 dalších lidí.

Tvrdí také, že původním cílem této petice bylo vyvolat diskuzi. Naneštěstí spousta turků vidí v turcích z tehdejší Osmanské říše své předky, své otce, kterých si podle tradic velice váží, ačkoli se od nich vytvořením Turecké repubiky distancovali, a je pro ně těžké připustit, že by mohli být vrahy. Nesnesou podobné ohrožování základů jejich vlastního státu, který ač sekularizovaný je pro ně téměř ,,svatý".

Turecký premiér Tayyip Erdogan ve svém oficiálním stanovisku prohlásil, že nespáchal zločin a proto se nemá za co omlouvat. Zároveň vyjádřil přání, aby tento text neovlivnil jednání mezi tureckou a arménskou diplomacií, které by měli i nadále jednat o principech. Stejné stanovisko vyjádřila i skupina bývalých tureckých ambasadorů, kteří podobné dokumenty považují za nespravedlivé a neobjektivní vůči tureckému obyvatelstvu. Jen stěží lze hledat mezinárodní konsensus tam, kde jednotný názor není zastáván ani v rámci jednoho státu. Je možné, že Turecko nalezlo svůj bod zvratu, za nímž bude schopno tyto události přijmout události roku 1915 jako genocidu.

Petice je u některýchvnímána dokonce jako pokus o vtip. Hledáme někoho, kdo se omlouvá za jiné. Potom donuťme Británii, aby se omluvila za své prohřešky v koloniích nebo lépe, ať se za ně omluví třeba Bulhaři. A to je další rozpor v uvedené ,,omluvě", ani Turecko samotné se nepovažuje za ideového nástupníka Osmanské říše. Ani Arménie nedává vinu současné Turecké republice. Proto může tento dokument dost citelně nabourat současný uzus ohledně viny za události roku 1915.

Probíhající jednání tento dokument nijak neurychlil, naopak vytvořil novou překážku, která odvrací tyto rozhovory od racionálního řešení, přijatelného oběmi stranami. To co mělo uklidnit arménský lid, stát se jakýmsi aktem solidarity se proměnilo ve velkou aféru, která jenom ,,šťouchá do vosího hnízda" a výsměchem jitří vzájemné rány, mezi oběma státy.